11. září 2012

První týden v Perpi a litry potu ... Ouf!

Je to týden, co jsem opustila Plzeň a odjela s Kachnětem do Perpignanu. A mně to přijde jako měsíc nebo ještě dýl. Nevím, nepočítám dny.

Cesta proběhla v pořádku, pominu-li 2 hodiny čekání ve Stuttgartu v servisu.
Příjezd byl trošku hektickej. Skočily jsme do autobusu č. 8, aniž bychom se podívaly, jestli jedeme správným směrem. Trefily jsme se.
Nevěděly jsme, kde se máme hlásit, abychom dostaly klíče od pokoje a konečně se zbavily těch zatraceně těžkejch kufrů, který jsme akorát tahaly sem a tam jako kočka mladý a řvaly u toho "Merde!" a toho potu, co jsme prolily. Ale nakonec opět všechno dobře dopadlo a přežily jsme!

Sice jsme vyplázly skoro 500 éček, ale klíč byl po maratonu s kuframa sladkou odměnou. Sprcha, sprcha a ještě jedna sprcha vše spravila a my se vydaly do školy oznámit nás slavný příjezd.

A pak to přišlo! Papíry, papíry a ještě k tomu papíry. Mám pocit, že už se nedokážu normálně podepsat. Byrokrati, ale moc milí byrokrati :-) Dneska můžu říct, že do pátku bychom měly mít všechno papírování z krku.
A pak to zase přišlo! Vyjely jsme na první nákupy do hypermarketu Auchan. Cítily jsme se jako Alenky v říši divů, zběsile lítaly od jednoho regálu k druhýmu a valily oči nad cenama potravin. Odlehčily jsme svá konta a společně se štětkou na záchod jsme se vrátily zpátky na kolej a debužírovaly :-)


5. ledna 2012

Dítě

Víte, kdo se cítí všeho schopen? Dítě. Důvěřuje, nebojí se, věří ve svou vlastní moc a dosáhne všeho, co si přeje.
Jenže dítě roste. Začíná si uvědomovat, že není tak mocné a že závisí na druhých, chce-li přežít. Pak tedy miluje, čeká, že mu budou lásku oplácet, a v průběhu života si stále víc přeje, aby se mu jeho očekávání splnilo. Obětovalo by všechno, ba i svou moc, je aby se mu za to dostalo stejné lásky, jakou dává samo. A dostáváme se tam, kde jsme dnes: jsme dospělí, kteří udělají cokoli, aby je druzí přijímali a milovali.


Paulo Coelho - Alef