Je neděle po půlnoci. Ležím ve vaně a čtu letos už 49. knížku. Pořád doufám, že mě začne bavit. Zbyněk se zrovna vrátil z cíga a škytá. Volám na něj, co tady štěká na celej barák. Přijde za mnou do koupelny a meje si ruce v napuštěný vaně. Říká, že už je to dobrý, a někde mezi r a ý zase škytne. Mejdlo mu spadne do vody a já mu dokola hystericky opakuju, aby ho vyndal, aby ho vyndal, že se rozpustí a že já si rozhodně ruce máčet nebudu. Po vylovení mejdla se Zbyněk rozhodne zakrejt mi prsa a klín pěnou. Nabírá oběma rukama pěnu, pěkně poctivě, a pokládá ji na mě. Řvu smíchy, že je praštěnej, že je magor, a on furt opakuje: Zakrej se, zakrej se, musíš se zakrejt. Smějeme se a Zbyněk už neškytá. Za 14 dní jsou Vánoce a já jsem se rozhodla zase psát, protože si chci tyhle naše společný chvíle pamatovat.
