Kamarádi na život a na smrt

Celej život jsem si nebyla schopná zapamatovat, kdo z rodiny má kdy narozeniny. Data úmrtí se mi do mozku paradoxně vrejvaj okamžitě. Letos už podruhý. Tečka. Prosím.

Nemám ráda hysterický nebo teatrální projevy smutku na sociálních sítích. Nehodí se to. Není to uctivý. Ani k osobě, která odešla, ani k jeho rodině. Měli bychom truchlit v soukromí, sami nebo s nejbližšími.

Na začátku ledna náhle zemřel strejda (57). Šok. Dva měsíce poté si vzal život táta (60). Bezmoc. Nejlepší kamarádi, jejichž matky je přežily. Ztráta. Tragédie. Manželé, po kterých zůstala díra v srdci. Bolest. Osamocení. Otcové, tátové, tatínkové… Ochromení, prázdnota a spousta nevyřčených slov.

Půlnoční koupel

Je neděle po půlnoci. Ležím ve vaně a čtu letos už 49. knížku. Pořád doufám, že mě začne bavit. Zbyněk se zrovna vrátil z cíga a škytá. Volám na něj, co tady štěká na celej barák. Přijde za mnou do koupelny a meje si ruce v napuštěný vaně. Říká, že už je to dobrý, a někde mezi r a ý zase škytne. Mejdlo mu spadne do vody a já mu dokola hystericky opakuju, aby ho vyndal, aby ho vyndal, že se rozpustí a že já si rozhodně ruce máčet nebudu. Po vylovení mejdla se Zbyněk rozhodne zakrejt mi prsa a klín pěnou. Nabírá oběma rukama pěnu, pěkně poctivě, a pokládá ji na mě. Řvu smíchy, že je praštěnej, že je magor, a on furt opakuje: Zakrej se, zakrej se, musíš se zakrejt. Smějeme se a Zbyněk už neškytá. Za 14 dní jsou Vánoce a já jsem se rozhodla zase psát, protože si chci tyhle naše společný chvíle pamatovat.

Píšu

Čas od času si jen tak lehnu pod deku
s tužkou a kusem papíru
a píšu.
Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla,
co bych chtěla zaznamenat, pojmenovat a zhmotnit,
a tak píšu o tom, jak nestíhám psát to, co bych ve skutečnosti psát chtěla.
Píšu o tom, jak se vymlouvám, že nestíhám psát,
kličkuju mezi nejistotou a vlastníma nástrahama
pod dohledem absurdního strachu.
Píšu,
a přitom utíkám sama před sebou
a před tím, abych sebrala odvahu a psala o tom, o čem vlastně psát chci.
Jsem zmatená v bludišti vlastních slov.
Schovaná za tužkou a papírem
přesto tuším, kudy z toho ven,
a nepřestávám věřit,
že jednou nastane okamžik, kdy budu mít tolik síly postavit se sama sobě, pravdě a bolesti.