Vždycky před spaním mě toho napadá nejvíc. Nejvíc nejlepší a nejzásadnější pravdy, co už byly dávno objeveny.
A dneska nebo včera conatomzáleží jsem si uvědomila, jak absurdní je lidská schopnost vyzpovídat se z největších niterností naprosto cizímu člověku bez pocitu studu, viny, rozpaků, čehochcete. Jak osvobozující.
Niternosti, který nejsme schopni svěřit svejm nejbližším, vyblejeme na potkání první osobě, ke který nemáme žádnej vztah, žádný citový vazby. Vem si tu tíhu a zmiz, třeba zase někdy, až si budu potřebovat ulevit.
Taxi vzájemně nakládáme ty naše nelehký životní sračky a jdeme dál s nadějí, že zase potkáme někoho dalšího, kdo bude ochotnej odtáhnout zas kus našeho příběhu dál, jinam, daleko.
4 komentáře:
jj, přesně tak to je..
tudle sem si tak říkala, že mít to vykecání se pravidelně, je mi hey..
přesně! a je to hrozně zvláštní pocit říkat někomu, co bys svejm nejblížším neřekla.. úleva a zároveň "jaktože to neřikám jim, sakra?"
Jeden pán, co u nás nedávno přednáškoval, tohle popisoval a nakonec řekl "..jestli to takhle máte, tak máte PROBLÉM!", a je se jen zasmála. Muhaha.
Mám ráda cizí lidi, mám tendence si o nich myslet to nejlepší, dokud si tu představu nezkazím.. a proto jsou mezi prvníma, kterým vypláznu svoje malihcerný pocity. Oujé.
taky mi toho nejvíc napadá před spaním, ale ráno si to bohužel jen hodně mlhavě pamatuju...
Okomentovat