O ukradených pantoflích a chlebíčkách s dobrým koncem

Konečně něco, co stojí za zmínku, žádnej výkřik do tmy. XD

To si takhle ležim v posteli, jsem nemocná a mam netbook, tak fakt ležim, a najednou zvonek, kurwa! Furt někdo zvoní, furt někomu odzváním, furt mě za to nikdo neplatí!

Seru na to, stejně je to zase ten malej zmrd vod vedle. To taky nepochopim, proč mu nedaj klíče a taky nepochopim, proč, když mu ty klíče nedaj, mu nevodzvoněj sami!

Fákt intenzivní zvonění, what the hell is going on?! Taxe teda laskavě zvednu a jdu laskavě odzvonit, jsem totiž velmi laskavé děvče. Lehnu si a někdo klepe. Hm, dobrý, tak to soused nebude.

Votevřu dveře a tam Majk! Majk? V divnejch pantoflích, modlim se, aby nebyly jeho, a obálkama v kapce. Pozor, jedině v kapce!

"Se mi zabouchly dveře, když jsem čekal na pošťačku. Pučíš mi klíče?" Chápej moje klíče od jeho bytu.

Smích. Tázavý pohled a la "a co ty pantofle"?

"Jsem si musel pučit sousedovo pantofle. Blbě se v nich chodí teda."

Velesmích.

"No dobrý, tak pojď dál, aspoň si sníš ty chlebíčky, co Ti tu schovávám od včera. Zejtra už by stejně nebyly dobrý."

...

K: "Vrátil si boty?"
M: "Jj."

No tak snad ke správnejm dveřím. XD