9. prosince 2018

Půlnoční koupel

Je neděle po půlnoci. Ležím ve vaně a čtu letos už 49. knížku. Pořád doufám, že mě začne bavit. Zbyněk se zrovna vrátil z cíga a škytá. Volám na něj, co tady štěká na celej barák. Přijde za mnou do koupelny a meje si ruce v napuštěný vaně. Říká, že už je dobrý, a někde mezi r a ý zase škytne. Mejdlo mu spadne do vody a já mu dokola hystericky opakuju, aby ho vyndal, aby ho vyndal, že se rozpustí a že já si rozhodně ruce máčet nebudu. Po vylovení mejdla se Zbyněk rozhodne zakrejt mi prsa a klín pěnou. Nabírá oběma rukama pěnu, pěkně poctivě, a pokládá ji na mě. Řvu smíchy, že je praštěnej, že je magor, a on furt opakuje: Zakrej se, zakrej se, musíš se zakrejt.  Smějeme se a Zbyněk už neškytá. Za 14 dní jsou Vánoce a já jsem se rozhodla zase psát, protože si chci tyhle naše společný chvíle pamatovat.

29. července 2014

Píšu

Čas od času si jen tak lehnu pod deku
s tužkou a kusem papíru
a píšu.
Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla,
co bych chtěla zaznamenat, pojmenovat a zhmotnit,
a tak píšu o tom, jak nestíhám psát to, co bych ve skutečnosti psát chtěla.
Píšu o tom, jak se vymlouvám, že nestíhám psát,
kličkuju mezi nejistotou a vlastníma nástrahama
pod dohledem absurdního strachu.
Píšu,
a přitom utíkám sama před sebou
a před tím, abych sebrala odvahu a psala o tom, o čem vlastně psát chci.
Jsem zmatená v bludišti vlastních slov.
Schovaná za tužkou a papírem
přesto tuším, kudy z toho ven,
a nepřestávám věřit,
že jednou nastane okamžik, kdy budu mít tolik síly postavit se sama sobě, pravdě a bolesti.


28. června 2014

Neumím fabulovat.
Promítám svý sny do slov.
Mý slova jsou pravý.
Možná proto je tak těžký psát,
zhmotňovat sny,
pojmenovat je a vyslovit.
Je to závazek k jejich naplnění.
Tak se pořád dokola ptám,
kolikrát se budu ještě bát.