Je neděle po půlnoci. Ležím ve vaně a čtu letos už 49. knížku. Pořád doufám, že mě začne bavit. Zbyněk se zrovna vrátil z cíga a škytá. Volám na něj, co tady štěká na celej barák. Přijde za mnou do koupelny a meje si ruce v napuštěný vaně. Říká, že už je to dobrý, a někde mezi r a ý zase škytne. Mejdlo mu spadne do vody a já mu dokola hystericky opakuju, aby ho vyndal, aby ho vyndal, že se rozpustí a že já si rozhodně ruce máčet nebudu. Po vylovení mejdla se Zbyněk rozhodne zakrejt mi prsa a klín pěnou. Nabírá oběma rukama pěnu, pěkně poctivě, a pokládá ji na mě. Řvu smíchy, že je praštěnej, že je magor, a on furt opakuje: Zakrej se, zakrej se, musíš se zakrejt. Smějeme se a Zbyněk už neškytá. Za 14 dní jsou Vánoce a já jsem se rozhodla zase psát, protože si chci tyhle naše společný chvíle pamatovat.
2 komentáře:
Je to jako se ohlédnout přes rameno, za kterým jsou všechny ty loňské roky. Není sice možné se vrátit do těch let, kdy blog byl velmi důležitou částí skutečnosti, která se potom někam vytratila, ale je možné někoho občas zahlédnout. Je to milé a tak nostalgické. Rád jsem si zase něco od tebe přečetl Mambo:) ohm
<3 <3 <3
Okomentovat