23. září 2010

Veřejná omluva všem židlím ...

Neumím sedět na židli. Přiznávám se. Zdánlivě banální úkon končí v mém případě demolicí.

Furt mi ze židle vypadávaj šrouby. Teď mi například sedadlo drží jen na jednom, druhej se válí pod ní a zbylý dva nebudou dál jak v metrovým okruhu, doufám.

Nebaví mě šroubovat a otáčet židli vzhůru nohama, je těžká a já líná, tak balancuju a ničím jí víc a víc, jak moudré. Někdy je to vážně o hubu, jak nebezpečné může být takové prostě sezení!

Ne, chyba není na straně mý kanclžidle (bez opěrátek, sakrblé). Ó, má nevinná židle! Její předchůdkyně skončila v dezolátním stavu, teď už slouží jen jako odkládací prosto na rozbordelené oblečení. Ne, ještě není mrtvá!

Jsem ničitelka židlí.

Tímto se všem vám židlím, na které jsem kdy usedla a všem těm z vás, na které jednou teprve usednu a budu jednou z příčin vašich závad. Odpusťte, jsem jen lidská bytost, co neumí správně sedět.

Prosím o minutu ticha za všechny padlé židle.

...

A teď vzdejme hold všem těm funkčním, které ještě drží naše zadky!


Aktualizace č. 1 v 16:55 : Takže teď už ten druhej šroub pod židlí není ... XD

Aktualizace č. 2 v 18:07 : Našla jsem šroub č. 2 nebo č. 3 nebo č. 4, těžko říct, kterej to je, a chtěla ho našroubovat zpátky. Otočím židli vzhůru nohama a sedadlo držící na jednom šroubu řeklo čauky, spadlo a šroub byl ten tam. Hledám ho, najdu ho, pokouším se ho přišroubovat zpátky. Ne, s židlí vzhůru nohama to vážně nepůjde. Položím jí teda na bok, taky špatně. Cítím se jako chlap, co nemůže najít tu správnou polohu, aby uspokojil sebe i svou partnerku. Postavím židli na nohy, lehnu si pod ní a ejhle, na několikátej pokus je první šroubek ve svý dirce, za chvilku i druhej. Ta mrcha chtěla bejt nahoře!

Volejme sláva a dva dny se radujme. Další dva dny se budeme radovat po nalezení a připevnění šroubu č. 3 a č. 4.

A jestli tam někdy budou všechny 4 šrouby, tak přísahám, že se s tou židlí vožeru.

Aktualizace č. 3 v 11:15 dalšího dne : Našla jsem šroub č. 3. Naivně jsem si myslela, že ho přidám k ostatním kámíkům na židli. Všechny vypadly! Vztekala jsem se, chtělo se mi brečet, byla jsem zoufalá, zapřísahala jsem se, že už si na tu židli nesednu, když mi pořád dělá takovýhle naschvály! Kdyby nebyl Johnny doma, nevím, jak by to celý dopadlo ... Jsem smutná, slyšíš mě, židle?!

Žádné komentáře: